Atlas zemí - Francie | Cestovní kancelář ERLI zájezdy Maďarsko, dovolená v Maďarsku, pobyty, termály

Francie

• Evropa

Francie - Republique Francaise

Francie má ze všech evropských zemí největší tradici v existenci silné centrální vlády. Datuje se již od dob vytváření monarchie, zvláště pak v letech 1589 -1610 a 1643-1715. Silná centrální vláda byla v minulosti ve Francii spojována s takovými jmény jako Richelieu či Colbert. Na pozici vlády v zásadě nic nezměnila ani revoluce v roce 1789, ani vývoj v následujícím období včetně 20. století. Mnohdy naopak docházelo k dalšímu posilování pravomocí ústřední vlády.
Dalším charakteristickým znakem Francie, posilněným především v 19. století, je silný pocit národní identity. Proto není náhodou, že i dnes se především Francie staví proti mnoha rozporuplným důsledkům globalizace, ať již v oblasti kultury, jazyka, či lidského chování obecně. Francie je zároveň hlavním zastáncem vytvoření vlastní evropské obranné identity v podobě Západoevropské unie. Po skončení 2. světové války došlo ve Francii k tomu, že výrazný pocit národní identity se skloubil se širokou podporou pro vybudování nové sjednocené Evropy. Důvodů bylo několik. Ztráty území v severní Africe, celkový rozpad francouzského koloniálního panství a zvláště pak snaha dosáhnout konečně, po třech válkách v posledních osmdesáti letech, trvalého míru s Německem.
Po zveřejnění tzv. Schumanovy deklarace v roce 1950 se tyto snahy Francie staly naprosto evidentní. Francie se od 50. let podílela na všech integračních aktivitách, v jejichž rámci zároveň došlo k vytvoření hnacího motoru celého procesu - spojenectví Paříž-Bonn.

Historie
Ve starověku byla země osídlena převážně Kelty (Galy), v 1. století př. Kr. připojena Caesarem jako Galie k Římské říši. Její součástí byla do 5. století po Kr., kdy se na jejím území tvořily germánské říše a další útvary. Rozhodující převahu získala Franská říše nejprve pod vládou Merovejců, poté Karlovců. Franská říše odrazila vpády Arabů přes Pyreneje a za Karla Velikého ovládla značnou část západní a střední Evropy. Po rozdělení říše roku 843 byla Francie jádrem Západofranské říše, která usilovala o ovládnutí části středního údělu (Lotrinsko - v širším slova smyslu). Rozpad moci Karlovců, který urychlily nájezdy Normanů, využil rod Kapetovců, který původně v 10. století ovládal jen menší, i když významné území ve středu Francie s Paříží (Ile de France). Kapetovci ve své snaze o centralizovanou monarchii museli čelit především svým mocným leníkům na anglickém trůně, kteří vlastnili Anjou, Aquitanii, Gaskoňsko, Normandii a Poitou a měli silný vliv i v Bretani. Ovšem během 11.-13. století Francie zesílila a mohla definitivně odrazit anglické nároky ve Stoleté válce (1337-1453) a připojit všechny državy ke koruně. Poté Francie odrazila útok Burgundska a vzdor náboženským válkám (katolíci versus hugenoti) se stala vedoucí silou na kontinentu. Expanzivní politika země (v Evropě i v zámoří) vrcholila za Ludvíka XIV., který využil oslabení Německé říše k vytvoření "přirozených" hranic na Rýně.

Novou epochu výbojů přinesla Velká francouzská revoluce. Po svržení monarchie se republika pokusila uhájit revoluci preventivní válkou a přes počáteční neúspěchy Francie záhy anektovala řadu území. V této politice pokračoval i režim Napoleona Bonaparta (od 1804 císař), ale Vídeňským kongresem 1814-15 se Francie vrátila do svých původních hranic. Po revoluci 1848 nastoupil znovu císařský režim, tentokrát Napoleona III., který 1860 získal pro Francii Savojsko a Nice (Nizzu, za podporu Sardinského království proti Rakousku), naopak v prusko-francouzské válce 1870-71 přišel o Alsasko a Lotrinsko ve prospěch sjednoceného Německa a v zemi byla definitivně zřízena republika.

Francie byla hlavním protivníkem Německa za 1. světové války, po ní připojila ztracená území a na čas její vliv zesílil, ale od 30. let ustupovala Německu (mj. 1935 předání Sárska po plebiscitu, jenž vyzněl ve prospěch sjednocení s nacistickým Německem, účast na Mnichovské dohodě 1938). Roku 1939 sice Francie vyhlásila Hitlerovi válku, ale nečinně vyčkávala, až byla zaskočena německým útokem a roku 1940 kapitulovala. Část území byla obsazena Německem, zbytek tvořil Francouzský stát ve Vichy (od 1943 pod německou kontrolou), pouze v zahraničí bojovaly jednotky armády Svobodné Francie. Francouzské území bylo osvobozeno roku 1944 a po skončení války spravovala Francie jednu z okupačních zón Německa (do 1948) a Sársko (do 1955).
Země patřila k průkopníkům evropské integrace a atlantické bezpečnostní spolupráce (spoluzakladatel Montánní unie a EHS, zakládající člen NATO) a Štrasburk je sídlem Evropského parlamentu.
Nestabilní politický režim 40. a 50. let nahradil přechod k prezidentsko-parlamentnímu systému v roce 1958 (do čela státu se dostal generál Charles de Gaulle). Francie též patří k hlavním tvůrcům myšlenky sjednocené Evropy, výrazně se podílela na tvorbě maastrichtské (1992) i amsterodamské (1999) smlouvy a na vytvoření jednotné evropské měny, eura. Ve vnitřní politice je typické střídání levicových a pravicových koalic, které narušil až šok v prezidentských volbách (2002), kdy se do 2. kola probojoval kandidát extrémní pravice Jean Marie Le Pen.

Administrativně je Francie rozdělena na 22 regionů (Alsace, Aquitaine, Auvergne, Basse-Normandie, Bourgogne, Bretagne, Centre, Corse, Franche-Comté, Haute-Normandie, Champagne-Ardenne, Ile-de-France, Languedoc-Roussillon, Limousin, Lorraine, Midi-Pyrenées, Nord-Pas-de-Calais, Pays de la Loire, Picardie, Poitou-Charentes, Provence-Alpes-Côte d'Azur, Rhône-Alpes), které se dále dělí na 96 departmentů.
Zbytek kdysi rozsáhlého koloniálního impéria, které se rozpadlo v 50. a 60. letech, tvoří 4 zámořské departmenty (Francouzská Guyana, Guadeloupe,Martinik, Réunion), 2 zámořská společenství (Mayotte, St. Pierre a Miquelon) a další zámořská území (nejvýznamnější Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie a ostrovy Wallis a Futuna).