Atlas zemí - Velká Británie | Cestovní kancelář ERLI zájezdy Maďarsko, dovolená v Maďarsku, pobyty, termály

Velká Británie

• Evropa

Velká Británie - United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland

Ostrovní stát při západním pobřeží Evropy, k němuž vedle Británie a části ostrova Irsko náleží ještě menší ostrovy (->Orkneje, Hebridy, ->Shetlandy a dále ->Normanské ostrovy a ->Man, které mají zvláštní statut). Samotná Británie, osídlená ve starověku Kelty, byla od 1. století součástí Římské říše jako provincie Britania (s výjimkou severního Skotska). Roku 407 ji Římané vyklidili mj. pod nápory germánských kmenů (zejména Anglů, Sasů a Jutů). Germánské kmeny na jihu Británie (v dnešní Anglii) konstituovaly sedm království (Wessex, Sussex, Essex, East Anglia, Northumbria, Mercia a Kent), která byla v 9. století sjednocována vládci Wessexu. Ve zbytku Británie (Wales, Skotsko) a v Irsku vládli nadále Keltové. V 9. století východní část Anglie dobyli Dánové (tzv. území Danelaw), ale poté byli poraženi Alfrédem Velikým, který sjednotil zemi do Anglosaského království. To se stalo na čas součástí dánského impéria (1017-1042). Krátce poté, roku 1066, byla Anglie dobyta Normany Viléma Dobyvatele. V anglo-normanském období vznikl centralizovaný stát, který si vedle Anglie postupně podřídil ostatní části území. Roku 1284 angličtí panovníci připojili Wales (definitivně ztratil autonomii 1536), v roce 1541 fakticky ovládli Irsko (to pak definitivně "pacifikoval" Cromwell za občanské války).
Skotsko, které snaze o připojení vzdorovalo nejdéle, se v roce 1603 spojilo s Anglií za Stuartovců personální unií a v roce 1707 bylo spojení kodifikováno vznikem Velké Británie. Ve středověku směřovaly anglické výboje na evropský kontinent - především do Francie, kde měli angličtí králové řadu lén. Po porážce ve Stoleté válce se pak výboje Anglie obrátily do zámoří. Revoluce v 17. století (1640-60 a 1688 tzv. slavná revoluce) uvolnily tuhá feudální pouta a znamenaly počátek skutečného parlamentarismu. U vlády se pak střídali toryové a whigové, resp. od poloviny 19. století konzervativci a liberálové, které nahradili od 20. století labouristé. Námořní doprava, obchod a zpracování surovin postupně vynesly Anglii od 18. století i do čela průmyslového vývoje a světového obchodu.
Po Sedmileté válce (1756-63) získala další rozsáhlé koloniální panství v Kanadě a Indii, i když krátce poté ztratila své kolonie v Severní Americe (vznik USA). V 19. století Británie těsně připoutala Irsko (Akt o unii, 1801) a především dokončila budování obrovské koloniální říše (dokončeno ovládnutí Indie, značné části Afriky, Austrálie a části Tichomoří) a stala se prvořadou velmocí i skutečnou dílnou světa.
Situace se začala měnit až po 1. světové válce. Velká Británie ztratila větší část Irska, které se stalo samostatným státem. Zároveň se již největší velmocí staly USA. 2. světová válka, v níž Británie bojovala více než rok osamocena proti Německu, znamenala značné vyčerpání země. Po válce ztratila Británie i většinu kolonií. Ztráta mocenského postavení ve prospěch USA a SSSR byla provázena i ústupem na ekonomickém poli.
Dodnes však Británie patří k nejrozvinutějším státům světa. Zároveň stojí v čele Commonwealthu, jehož hlavou je oficiálně britská královna. Britské společenství sdružuje na 50 samostatných států (včetně Austrálie a Kanady) a několik kolonií a závislých území: Anguilla, Bermudy, Britské území v Indickém oceánu, Britské Panenské ostrovy, Falklandy (s dependencemi), Gibraltar, Kajmanské ostrovy, Montserrat, Pitcairn, Sv. Helena (s dependencemi), Turks a Caicos a další. V roce 1997 byla po vypršení smlouvy předána Číně správa nad Hongkongem. Současná britská vláda usiluje o federalizaci země (autonomie Skotska, samospráva Walesu a Severního Irska). Blairově vládě se podařilo pokročit i v otázce Severního Irska, zmítaného po desetiletí napětím mezi katolickou menšinou a protestantskou většinou, jež doprovázely i teroristické akce (IRA). Uvedení ulsterské autonomie v život však zatím brání neochota IRA plnit všechny body příměří z roku 1998.
V celosvětové politice se pak Britové projevují jako nejvěrnější spojenec USA. V Evropě přes vstup do ES, resp. EU si udržuje země určitý odstup (proevropská Blairova vláda respektuje odpor části obyvatel proti "sjednocování"), který vedl i k tomu, že Británie zatím nepřijala společnou měnu euro.