Atlas zemí - Srbsko a Černá Hora | Cestovní kancelář ERLI zájezdy Maďarsko, dovolená v Maďarsku, pobyty, termály

Srbsko a Černá Hora

• Evropa

Srbsko a Černá Hora

Stát na Balkánském poloostrově, který tvoří dvě svazové republiky, Srbsko a Černá Hora. Území dnešní Jugoslávie bylo původně součástí Římské říše a Byzantské říše. Od 6. století sem pronikaly slovanské kmeny. Od 8. do 10. století patřila území na východě k hraničním oblastem Bulharské říše. Území na levém břehu Dunaje byla součástí Uherského království. Od 9. století docházelo v bojích mezi jednotlivými kmenovými vůdci k vytváření center budoucího srbského státu při pobřeží (Zeta) a ve vnitrozemí (Raška). Současně bylo srbské obyvatelstvo christianizováno (z Byzantské říše). V 10. století pak začal postupný sjednocovací proces, jenž vyvrcholil vyhlášením srbského království roku 1217. Středověké Srbské království se po svém maximálním územním rozsahu z první poloviny 14. století stalo v letech 1389-1459 terčem turecké expanze. Černá Hora, původně součást Srbského království, si díky své horské poloze přes formální podřízenost Turecku udržela faktickou samostatnost. Znovuobnovení srbské státnosti počátkem 19. století bylo spojeno s územními aspiracemi zprvu v sousedním Turecku, později i v Rakousku-Uhersku, a Srbsko se tak stalo centrem jihoslovanských sjednocovacích snah.
Po rozpadu Rakouska-Uherska došlo roku 1918 k vytvoření jednotného jihoslovanského státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie). Nový stát se skládal z oblastí, které prošly v minulosti rozdílným vývojem. Kromě původně samostatných států Srbska a Černé Hory k němu patřila i území, jež byla součástmi bývalého Rakouska-Uherska: Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Vojvodina. Zejména na srbské straně byla Jugoslávie chápána jako pokračování předválečného Srbska. Prakticky celé meziválečné období byla vnitřní jugoslávská politika poznamenána bojem mezi centralistickými snahami na jedné straně a separatistickými tendencemi na straně druhé.
Po porážce ve válce s Německem byla země roku 1941 rozdělena na okupované Srbsko a loutkový stát Chorvatsko, části jugoslávského území byly přímo připojeny k Německu a jeho spojencům (oblasti Slovinska, Vojvodiny, Kosova a Makedonie). Do roku 1945 získali kontrolu nad územím Jugoslávie komunisté, kteří obnovili předválečnou Jugoslávii na formálně federativním základě. Socialistická federativní republika Jugoslávie se skládala ze 6 svazových republik: Srbska, Chorvatska, Černé Hory, Slovinska, Makedonie a Bosny a Hercegoviny. Jugoslávie získala roku 1947 na úkor Itálie Istrii, Zadar a Lastovo. Postupně, zejména pak po smrti komunistického vůdce Josipa Broze-Tita (1980) se oslabovalo postavení centrální vlády a zesilovaly požadavky rozvinutějších republik po větší autonomii.
Separatistické tendence ještě vzrostly po rezignaci komunistů na mocenský monopol v roce 1990. O rok později se Jugoslávie rozpadla, když většina svazových republik postupně vyhlásila nezávislost a ze svazu vystoupila. O setrvání ve federaci projevilo zájem pouze Srbsko a Černá Hora, které na jaře roku 1992 uzavřely smlouvu o vytvoření nové (dnešní) Jugoslávie. Tato svazová Jugoslávie, zejména pak Srbsko, nese největší odpovědnost za krvavý konflikt na Balkánském poloostrově. Z tohoto důvodu byly z rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN v roce 1992 zavedeny proti Jugoslávii sankce. Teprve hrozba totálního ekonomického rozvratu donutila jugoslávskou vládu, aby přestala veřejně podporovat Srby v Bosně a Hercegovině v tam probíhající občanské válce a souhlasila s mírovým urovnáním bosenské krize v roce 1995 (Daytonská dohoda viz Bosna a Hercegovina). V roce 1996 byla též zahájena normalizace vztahů s Chorvatskem. Naproti tomu se zvýšilo napětí uvnitř samotné Jugoslávie v Kosovu. Separatistickým snahám kosovských Albánců a teroru ozbrojených skupin se snažil Bělehrad čelit mj. i represemi vůči civilnímu obyvatelstvu, včetně etnických čistek. Z obavy, aby nedošlo ke genocidě Albánců a opakování občanské války z Bosny a Hercegoviny, se Západ rozhodl razantně zasáhnout a přiměl k jednání zástupce jugoslávské vlády a předáky kosovských Albánců (včetně špiček Kosovské osvobozenecké armády - UÇK, označované jugoslávskou vládou za teroristickou organizaci). Výslednou dohodu pro urovnání krize v Kosovu připravenou Západem a předpokládající dočasné rozmístění jednotek NATO v oblasti (de facto přeměňující Jugoslávii v nesuverénní stát) však Bělehrad - vcelku logicky - odmítl.
V březnu 1999 zahájily proto státy NATO vojenskou operaci s cílem donutit jugoslávskou vládu násilím k přijetí západního návrhu. Během 11 týdnů bombardování etnické čistky ještě zesílily a z Kosova uprchl více než milión Albánců (zejména do Albánie, Makedonie, Černé Hory a dalších evropských států); informace o tisících civilistů, zavražděných srbskými jednotkami, se ukázaly jako přehnané. V červnu 1999 Bělehrad kapituloval a do Kosova vstoupily jednotky NATO a Ruska (síly KFOR), které se snaží stabilizovat situaci, umožnit návrat uprchlíků, odzbrojit jednotlivé ozbrojené skupiny (včetně UÇK) a zabránit vyhánění Srbů z oblasti. Výsledné řešení kosovské otázky leží pravděpodobně ve vzdálené budoucnosti. Válka v Kosovu vyhrotila i vztahy mezi oběma svazovými republikami - Srbskem a Černou Horou, která zůstala mimo konflikt a usiluje o větší autonomii v rámci Jugoslávie.
Na podzim 2000 po mohutných demonstracích padla autoritativní vláda v čele se Slobodanem Miloševićem, později vydaným mezinárodnímu trestnímu tribunálu v nizozemském Haagu, vnitřní konflikty ale postupně rozbíjejí i demokratickou vládní koalici. V roce 2002 se srbští a černohorští představitelé dohodli na přejmenování země na Srbsko a Černá Hora.