Atlas zemí - Turecko | Cestovní kancelář ERLI zájezdy Maďarsko, dovolená v Maďarsku, pobyty, termály

Turecko

• Evropa

Turecká republika - Turkiye Cumhuriyeti

Přímořský stát na poloostrově Malá Asie a na obou březích průlivů Dardanely a Bospor. Jádro dnešního Turecka, Malá Asie, bylo osídleno už od starověku (Chetitská říše, Frýgie, řecká města na pobřeží, součást Perské říše atd.) a ve 2. století př. n. l. se stalo součástí Římské říše. Po jejím rozdělení se starobylá Byzanc (Konstantinopol) stala centrem Východořímské a později Byzantské říše. Od 10. století pak pronikali ze Střední Asie do maloasijské oblasti seldžučtí Turci, kteří zde v 11. století vytvořili první turecký státní útvar, Konyjský sultanát. Ten se v důsledku mongolských nájezdů ve 14. století rozpadl. V 90. letech 13. století vyhlásil vládce emirátu v severozápadní Anatólii Osman I. nezávislost na sultanátu, a položil tak základy Osmanské říše a dynastie, která jí vládla až do roku 1922.
Od 14. století pronikali Turci do Evropy a postupně si podrobili většinu středověkých křesťanských států na Balkánském poloostrově ( Srbsko , Bosna , Bulharsko ), roku 1453 padlo i Byzantské císařství a Konstantinopol (Istanbul) se stala hlavním městem nové říše. Do konce 15. století byl celý Balkánský poloostrov v tureckých rukách a počátkem 16. století pokračovala turecká expanze jak dále za Dunaj, tak do vlastní Asie (zejména Arábie) a severní Afriky.
V 16. a 17. století dosáhla turecká moc maximálního rozsahu a byla zastavena až roku 1683 před branami Vídně. S vazalskými státy zahrnovalo turecké panství Krymský chanát, pobřeží mezi Dněprem a Dunajem (Jedisan, Besarábie), Moldavsko , Valašsko, Sedmihradsko, Podolí (ovládáno částečně), celý Balkánský poloostrov s výjimkou Benátské Dalmácie, velkou část Uher včetně Slovenska (ovládáno částečně), Kypr , Krétu, Malou Asii, Kavkazsko, Mezopotámii, Sýrii , Palestinu a severoafrické pobřeží. Od 18. století nastal postupný úpadek turecké moci, který byl provázen separatismem jednotlivých provincií (např. Egypt ), náporem evropských velmocí, dožadujících se tureckého dědictví (termín nemocný muž na Bosporu) a emancipací jednotlivých podrobených národů (Řekové, Srbové, Bulhaři, Albánci, ale i Arabové, Arméni, Kurdové atd.), které nebylo Turecko s to čelit ani zesílenou represí vůči revoltujícímu obyvatelstvu (bulharské hrůzy).
Do roku 1914 tak Turecko ztratilo takřka všechno své území v Evropě a severní Africe a již v průběhu 19. století se stalo polokolonií evropských velmocí. Snahy o revizi Balkánských válek vehnaly Turecko do tábora Centrálních mocností a s nimi bylo také v 1. světové válce poraženo. Mírovou smlouvou ze Sčvres z roku 1920 bylo turecké panství redukováno fakticky pouze na maloasijskou oblast a nevelké předpolí v Evropě s hlavním městem Istanbulem. Řecké ambice na maloasijské pobřeží vedly k řecko-turecké válce (1921-1922), která skončila vítězstvím Turecka a exodem etnických Řeků. Současně s válkou proti Řecku probíhala v Turecku i tzv. kemalistická revoluce (podle Kemala Paši - Atatürka), která vyvrcholila zrušením monarchie a zaváděním proslulých reforem směřujících k vytvoření moderní společnosti evropského typu.
Za 2. světové války zůstalo Turecko takřka do konce neutrální, ale díky vyhlášení války Německu v únoru 1945 stálo na straně vítězů. Vnitropolitická situace po 2. světové válce byla provázena nestabilitou. V roce 1974 obsadila turecká armáda severní část Kypru a napjaté vztahy s Řeckem čas od času vzplanou vojenskými provokacemi v sporných pohraničních oblastech, naposledy v roce 1996.
Po převratu z roku 1980 nastoupilo Turecko v polovině 80. let cestu parlamentní demokracie. Turecká vláda musí čelit vzrůstajícímu islámskému fundamentalismu, ohrožujícímu sekulární charakter tureckého státu, a separatistickým tendencím kurdských extremistů na východě země. Po rozpadu SSSR se Turecko sbližuje s islámskými středoasijskými republikami (Ázerbájdžán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turkmenistán a Uzbekistán) a po nástupu Necmettina Erbakana do čela vlády navazuje vztahy s Íránem a Irákem.